Nebo ti lidé mají možná nějaký zvláštní druh sociální deviace. Chtějí si prostě před cizími lidmi čistit zuby, poslouchat zvuky cizí defekace, ukazovat svoje spodní prádlo, předvádět stejně smýšlející komunitě svoje rituály, nebo pozorovat rituály ostatních. Prostě dají všanc svoje nejsoukromější soukromí. Třeba zvuky tělesného spojení lze asi v autokempu utajit jen stěží. A nedá se ani počkat, až všichni usnou. V autokempu je pořád někdo vzhůru! Přes den ječí děti, večer zasednou k ohni kytaristé, milovníci hudby a příznivci sborového zpěvu a hučí jak řeka v klínu rozervaných skal. No a když praskne poslední struna na kytaře a poslední superstár usne, přijdou na řadu ptáci, začnou děsně neromanticky řvát a přehluší je až v 5:00 popelářský vůz sbírající pozůstatky po včerejších mejdanech. Uff!
Jak jsem ale k tomuto poznání došla? Byla jsem kempovat!
Dvakrát samý na výzo nás stály stan pro 4 osoby a příslib zážitku v podobě pobytu v opravdovém kempu. Manžela jsem raději nechala doma - špatně snáší nepohodlí a malhygienu. Takovou zkoušku našeho vztahu jsem odmítla podstoupit. Kvůli sobě jsem vzala kámošku Packovou a její dvě děti - ty zase kvůli svým dětem. Packová dobře snáší nepohodu a Neurol zapíjí třináctkou. Na hygienu není vysazená. Je to dobrá holka.! A skoro vždycky má pravdu.
Cesta do kempu nám trvala něco málo přes půl hodiny, cestou jsme projeli tři evropské státy - pro znalé tuzemského zeměpisu není těžké identifikovat místo našeho trvalého pobytu a ani destinaci našeho kempinku. Cesta uběhla tak rychle, že se děti skoro nestihly zeptat, kdy už tam budem. Po příjezdu jsem vysolila tři stovky za stan, auto, sebe a dvě děti. Za jedno přespání. Budiž... „Budete chtít žetony na sprchu? Jeden stojí deset korun.“Zeptala se nás slečna na recepci. „My se sprchovat nebudeme.“ prohlásila Packová a zapálila si cigáro pod cedulí zákaz kouření. No tak se asi sprchovat nebudeme, vycachtáme se v rybníku. Našly jsme místo na stany, postavily je a vydaly se okouknout kemp. Pláž mi přišla dobrá, rybník taky. Packová ale asi ráno zapila Neurol obyčejným čajem - pláž shledala odpornou, rybník děsným a šla si dát ke stánku malou desítku. Jenomže! Desítka z kelímku chutná hrozně, budeme muset zajít do hospody, kde čepují do skla. Ale to necháme až na večer. Flákly jsme sebou na pláž, já si užívala horkých slunečních paprsků, děti řádily ve vodě. Krásnou atmosféru léta dokreslovaly Monology pana Kundery a jeho ženská duše. Výbornej chlap!
Jenom Packová chytla nerva. Nebudeme se přeci celý den válet u vody! Já bych ráda, ale Packová je sportovkyně a zahálka jí zhoršuje psychický stav. Takže jsme obuly inlajny a vydaly se na nebezpečných kolečkách po bezpečné cyklostezce k Trojmezí – místu, kde se kříží hranice tří evropských zemí.
Dopredeledoprdeledopredele! Došlo mi tam, že jsem statečně, tedy spíše velmi riskantně, kromě dvou dětí a kempinkového vybavení převezla přes při evropské státy cigaretu marihuany. Správně jsem předvídala, že jí budu potřebovat! No, hlavně že to dobře dopadlo. Tedy obecně to dopadlo dobře. Osobně trochu hůř - vlivem hrozného poznání jsem dopadla zadkem přímo na bezpečnou cyklostezku. Nevadí, nějak to dojedu. Rozhýbala jsem rozměklá kolena a naražený zadek se pokoušel synchronizovanými pohyby rozjet kolečka na bruslích. Jakžtakž to šlo. Kousek před kempem jsem zastavila a začala rozjímat, zda poslední kopeček, spíše kopečíček, takový velmi mírný svážek, prostě nakloněnou rovinku sjedu nebo jestli je rozumnější sundat brusle a zbytek dojít pěšky. „Paní, to dáte, nebojte!“ Pokřikovali na mě sympatičtí týpci pod vlivem alkoholu. „Tak mě kluci radši chytejte“ zvolala jsem statečně a pustila to šusem. Vyšlo to. Zkoupaná ve vlastním potu jsem dorazila ke stanům, kde mě Packová se všemi dětmi už dlouho vyhlížely. To jsme zvládly!
Zbytek dne byl docela příjemný. Trochu jsem žasla, trochu jsem se divila a na večerní procházce kempem mi došlo to, co jsem zmiňovala na začátku – všichni jsme Kopčemové a Veverčáci. Tedy, úplně všichni ne! Šla jsem kolem skupiny archetypu dvanácti měsíčků. Nevím teda, jestli jich bylo 12, bylo mi blbý je přepočítávat, ale seděli v kruhu kolem ohně a moudře mlčeli. Někteří mírumilovně drželi hole. Bylo to krásný!
Večer v kempu je jednotvárný, hodně se hraje benbinkton, tatínkové čutají na cestách meruny se svými dětmi a hry nepravidelně přerušuje volání „ bacha, jede auto“. Kytaristé ladí struny a zpěváci splachují trému kořaličkou. Když se nám v pozdních večerních hodinách podařilo zahnat děti do stanů, přišla naše chvíle a kempink začal být velmi zábavnej, úplně suprovej. V prvobytně pospolné společnosti je všechno suprově zábavný, skvělý, mimořádný a neopakovatelný, zanechá to ve vás hluboký zážitek, který nikdy nezapomenete.
Epilog
Ráno před šestou jsem už nemohla vydržet zpěv ptáků, tvrdou karimatku, dítě ve svým spacáku a taky jsem potřebovala čůrat. Vymotala jsem se ze stanu, trochu uhladila rozježený vlasy a důstojným krokem se vydala k toaletám. Cestou jsem potkala pána ve slipech a ve svetru, do slipů se mu to všechno vešlo jentaktak a ještě na mě pobaveně čučel! Hodila jsem po něm nevraživý pohled a pokračovala. Na toaletě jsem s hrůzou zjistila, že na sandálech, co maj zapínání na suchej zip, uvízly moje včerejší spoďáry! Ten pán nebyl divnej, divná jsem já, protože neumím kempovat!